Už na střední škole měl jasno, co bude dělat. Adam Sušovský se vydal na cestu sportovní novinařinou a dva roky působil i ve zpravodajství Seznamu. Teď se věnuje publicistice a projektu Bez frází, ve kterém našel smysl práce. Jaká může být cesta českého sportovního novináře?
Adame, s Vašimi zkušenostmi dokážete zhodnotit, jaké podmínky mají na české scéně sportovní žurnalisté?
Jsem v tomhle prostředí ani ne deset let, během kterých se toho zas tak moc nezměnilo. Z vyprávění zkušenějších kolegů ale moc dobře vím, že dřív bývalo mnohem lépe. Jezdívalo se často do zahraničí, v podstatě nebyly limity. Dnes mediální domy a jednotlivé redakce musí dost šetřit. Doby, kdy zdejší sportovní novináři jezdili pravidelně do Ameriky třeba na zápasy NHL, jsou víceméně pryč. Já byl na takové cestě jen jednou a z půlky si jí platil sám. Drtivá většina sportovních novinářů dělá svou práci z lásky a nadšení. Prostě nás to baví.
Máte odborné vzdělání, nebo vás k novinařině vychovala praxe?
Žádné odborné vzdělání nemám. Vystudoval jsem jen střední školu v oboru programátor a správce počítačových sítí. Kdybych v tom pokračoval, nejspíš jsem se měl dnes mnohem lépe. Jenže já vlastně už v průběhu studia poznal, že žít od rána do večera zavřený u počítače v zajetí jedniček a nul je velmi daleko mým představám o šťastném životě. Vždycky mě to táhlo ke sportu, o hokeji jsem psal už na střední a díky tomu hned po maturitě dostal nabídku z Hospodářských novin.
Takhle se ze mě stal novinář. Žádnou další školu jsem nedodělal, na VŠE jsem sice úspěšně dokončil první ročník, ale po něm jsem to vzdal. Neměl jsem v sobě dost vůle dělit energii mezi práci a školu. Asi jsem si vybral tu jednodušší cestu, která třeba není tak inspirativní, ale já si vždycky říkal, že pracovní zkušenosti mi do života dají více než škola.
Sportovní žurnalistika se může na první pohled, na rozdíl od politiky, zdát nekonfliktní. Je tomu skutečně tak?
Vždycky asi záleží na přístupu daného novináře a možná i médiu, pro které zrovna pracuje. Zajímavě o tom nedávno mluvil můj dlouholetý kolega, kamarád a jeden z nejlepších sportovních novinářů u nás, Luděk Mádl. Podle něj na sportovní novináře u nás není činěný v podstatě žádný tlak. A tak sportovní žurnalistika v Česku zůstává vesměs v popisné a povrchní rovině. Řeší se, kdo dal gól, jak dopadl zápas a jestli měl daný tým radost. To moc konfliktní skutečně není. Já s ním souhlasím. Těch sportovních novinářů, kteří jdou do hloubky, konfliktů a troufnou si řešit i nepříjemné věci jako jsou kauzy související s přestupy, dopingem, ovlivňováním zápasů či financování profesionálního sportu z veřejných peněz, asi u nás moc není.
Můžete nám říct konkrétní příklad toho, jak si můžete ve sportu zavařit?
Jakoukoliv kritikou, tu přece nikdo z nás o sobě neslyší rád. A je už úplně jedno, jestli tepete do fungování jednotlivých svazů nebo do výkonů sportovců po jednotlivém závodě či tuctovém zápase.
Máte za sebou poměrně bohatou kariéru, začněme tedy úplně od začátku…
Už jsem to vlastně nakousnul v jedné z předchozích otázek. Začal jsem v Hospodářských novinách hned po maturitě díky tomu, že jsem několik měsíců předtím pracoval v Třinci jako redaktor webu extraligového klubu. V mé pracovní kariéře určitě hrálo roli i štěstí na lidi, které jsem potkával. Zkrátka jsem byl vždy ve správnou chvíli na správném místě a díky tomu nakonec přes Hospodářské noviny, Aktuálně.cz a deník Sport odešel do redakce Seznam Zpráv. Tam jsem svou zpravodajskou kariéru také po letech ukončil. Troufám si říct, že definitivně.
Práce v Bez frází se nedala odmítnout
Působil jste v Seznamu, odkud jste na vlastní žádost odešel. Co vás k tomu vedlo?
Pocházím z Beskyd. Vždycky jsem měl chuť se domů jednou vrátit. Přestože mi Praha přirostla k srdci – osm let života a vzniklá přátelství jen tak nevymažete z hlavy – neuměl jsem si představit tam jednou mít rodinu a vychovávat děti. Třeba s ohledem na bydlení, které se pro mladé lidi v hlavním městě stává nedostupným. Chci pracovat tak, abych mohl žít. Ne žít za každou cenu někde, kde se mi nelíbí jen proto, abych mohl pracovat. Spolu s tím svou roli v mém rozhodnutí ovšem sehrál i fakt, že jsem ve své práci přestával vidět smysl. A v neposlední řadě také nešťastné události v naší rodině. Zkrátka se sešlo víc věcí, které byly jasným signálem, že je čas se na práci vykašlat, sbalit si svých pár švestek a vrátit se domů.
Bez pracovního vytížení jste nezůstal příliš dlouho. Proč zrovna Bez frází?
Nevím, jestli to nebylo příliš dlouho. Bez práce jsem byl přesně pět měsíců. Normálně jsem se přihlásil na pracák, pobíral podporu, udělal si prázdniny a rovnal si v Beskydech myšlenky v hlavě. Byl jsem regulérně přesvědčený o tom, že už nikdy psát nechci. Zaprvé jsem na sobě delší dobu cítil, že mě to nenaplňuje. Že už mě nebaví prosit hokejisty o pár minut jejich času, že mě otravuje jezdit napříč republikou sledovat zápasy. Zadruhé jsem si neuměl představit dělat dobrou novinařinu z Frýdku-Místku. Kdo chce být v tomhle oboru nejlepší a má sám od sebe nějaká očekávání, musí žít v Praze. Jinak to nejde, právě tam se totiž dějí ty nejzásadnější věci.
Bez frází jsem vzal z vícero důvodů, zaprvé mě šéf projektu a můj kamarád František Suchan sám oslovil a když člověk cítí upřímný zájem druhé strany, rozhoduje se mu snáz. Zadruhé, Bez frází není zpravodajství, ale publicistika, a proto mohu jednotlivým příběhům pomáhat na svět i na dálku z domu. No a zatřetí jsem tomu projektu obrovsky fandil od jeho začátku. Skutečně příběhy sportovců mohou spoustě lidem pomoct, motivovat je nebo inspirovat, a to není málo. Nabídka zkrátka nešla odmítnout, všechno do sebe zapadalo. Jako novinář jsem patřil mezi ty, kteří se nebáli kritizovat, když něco nefungovalo. Teď jsem si zkrátka zvolil opačnou cestu. Pomáhám ukazovat sport i v tom pozitivním světle. A musím říct, že je to skvělý pocit.
Dřinu, která je za úspěšným sportovce, si nikdo neuvědomuje
Myslíte si, že stále většina lidí nevnímá pozadí sportovců a jejich života?
Jsem o tom přesvědčený. Schválně, kolikrát jste si vy řekl: „Koukejte na toho hokejistu. Hrál v Americe, teď je v lize, ten bude mít peněz, ten má krásný život…“ Fanoušci vidí zápas a v něm góly, vítězství a porážky. Na hráče pak nahlížejí jako na ty, co si jen hrají, jezdí nejlepšími auty a mohou si dovolit cokoliv. Sám jsem hodně dlouho nebyl jiný. Málokdo si ale umí představit, kolik dřiny a úsilí stojí za tím se na tuhle úroveň dostat, jakému tlaku jsou sportovci denně vystavováni a jak často se pohybují na hraně, kdy o jejich kariérách rozhoduje třeba vyloženě náhoda nebo shoda okolností. Příběhy Bez frází se i tohle snaží přiblížit.
Jak konkrétně probíhá zákulisí rozhovoru?
On to v podstatě není rozhovor, je to spíš povídání dvou lidí. Někdy stačí pro vznik příběhu hodina, jindy nestačí ani tři. Častokrát se se sportovci potkáváme i vícekrát. Někdy se spolu bavíme v kavárně, jindy u toho vypijeme pár piv. Důležité je, aby se sportovci s námi sami cítili dobře a bylo jim povídání s námi příjemné.
Záleží pak hodně na konkrétním autorovi, jak příběh zpracuje?
Záleží na tom, abychom se do myšlení a pocitů sportovce dokázali vcítit a správně ho pochopili. Autory příběhu přece nejsme my, jsou to ve výsledku oni sami.
V Bez frází se jedná o specifický způsob publicistiky, nehraničí to až s PR konkrétní osoby?
Výběr sportovců, které oslovujeme, je pečlivě konzultován celým naším týmem. Často to jsou dlouhé debaty se spoustou argumentů pro a proti. Tak aby prostor dostali ti, kteří skutečně mají co říct a zaslouží si za svůj příběh být následování. A že je pak po zveřejnění příběhu lidé obdivují? O tom to přece je.
Jak moc chtějí sportovci odkrývat své příběhy, je těžké je oslovit?
Jsem zde krátkou dobu na to, abych o tom mohl mluvit s jistotou. Za ty tři měsíce jsem zažil, že někdo zájem neměl, spíš jsem se ale setkával s tím, že sportovce nabídka mít svůj příběh u nás velmi potěšila. Důležité je k tomu říct, že my zásadně nikoho nepřemlouváme a do ničeho netlačíme. Když s námi někdo o svých zážitcích mluvit nechce, je to v pořádku.
Povede se rozhovor vždy napoprvé?
Každý příběh má svůj život a vzniká vlastní cestou. Někdy napoprvé, někdy je potřeba více setkání. Každý sportovec si před vydáním musí příběh přečíst a jeho finální verzi schválit. Nezřídka se stává, že si během závěrečného čtení vzpomene na další detaily a uvědomí, že neřekl zdaleka vše, co říct chtěl. Samozřejmě se s ním rádi vidíme znovu a vše doplníme.
V Seznamu jste pracoval na něčem podobném, a to na pořadu Moje místa. Dá se to porovnat s vaším současným zaměřením?
Vůbec bych obě věci nesrovnával, byť svým způsobem možná někomu podobné přijít můžou. Zásadní rozdíl vidím třeba v tom, že Bez frází sportovci znají a sami rádi čtou. Proto k němu cítí i mnohem větší důvěru. Rozhovory jsou tak intimnější, vedené víc do hloubky a hlavně na rozdíl od televize bez kamer. Upřímně, přestože jsem v Seznamu působil skoro dva roky, práce před kamerou mně příjemná nebyla, spíš naopak. Necítil jsem se v televizi přirozeně, nebyl jsem v tom zkrátka dost dobrý a ve výsledku to bylo znát.
Sportovní novináři jsou spíš přátelé než konkurenti
Pojďme zpět k tradiční sportovní novinařině. Poodhalíte, jak probíhají konkurenční boje v českých denících?
Myslím, že to ve výsledku není tak horké, jak by si mnozí lidé mohli myslet. V Česku máme prakticky jen jedno ryze sportovní médium, Deník Sport. Tam jsou redaktoři svým způsobem pod tlakem, očekává se od nich, že budou otevírat zásadní témata a klíčové informace ze zákulisí přinášet jako první. Sám vím, že když jsem ve Sportu působil, býval jsem kyselý, když mi něco uniklo a konkurence informaci přinesla dřív. Jinde jsem cítil, že je má práce víc na pohodu. Stejně jako je sport na poslední stránce novin, nebo v televizi až na závěr zpravodajské relace, stejně tak bývá sport na pokraji priorit i v jednotlivých redakcích. Když pak budu mluvit vyloženě o hokejové novinařině, i kluky z jiných médií jsem vždy bral jako své kolegy. Třeba na světových šampionátech, kde po zápasech českého týmu často hoří termíny uzávěrek, jsme si bývali ve většině případů nápomocní, vycházeli si navzájem vstříc a pak to společně dohráli někde u piva. Rivalita byla v podstatě nulová, naopak si troufám říct, že jsme všichni dobří přátelé a kamarádi.
Do jako míry funguje Twitter jako zdroj informací?
Ještě dva roky zpátky jsem Twitter nevyužíval skoro vůbec, což mě zpětně mrzí. Asi tak o deset let jsem zaspal dobu. Přitom teď musím říct, že je to, dle mého, v současnosti ta nejlepší sociální síť vůbec. Veškeré informace čerpám během dne prakticky jen na ní. Pro novináře dnešní doby je twitterový účet troufám si říct absolutní nutností.
Když jsme u Twitteru, tak vy na tom svém netajíte své fanouškovství. Nenařkl vás někdo, že určitému klubu straníte?
Pevně věřím, že ne a že jsem tomu vlastně ani nedal nikomu důvod. Jsem fanouškem Baníku Ostrava, v peněžence nosím hrdě permanentku a snažím se nevynechat jediné domácí utkání, často jezdím i ven. Žádný střet zájmu jsem v tom neviděl, a proto neznám žádný důvod, proč bych to měl tajit a nebo se schovávat. Už jen proto, že jako hokejový novinář jsem o českém fotbale psal opravdu jen výjimečně. Jiné to mohlo být v případě hokejového Třince, kde má kariéra začala. Ocelářům vděčím za mnohé a přiznávám, že psát o nich pro mě nikdy nebylo příjemné. Pokud to jen šlo, snažil jsem se tomu vyhýbat. Paradoxně jsem nikdy nezažil, že by mě někdo obvinil, jak Třinci nadržuji, spíš naopak. Moc dobře si vybavuji situaci, kdy po mně fanoušci v Třinci křičeli, že mě zkazily peníze, zapomněl jsem, odkud pocházím a jsem proti klubu zaujatý stejně jako všichni Pražáci. Vždycky jsem si říkal ty jo, kdybyste tak věděli, jak málo v té Praze vydělávám… (směje se)
Mají i ostatní novináři oblíbený klub a může publikum tento fakt na tvorbě poznat?
Nikdo se sportovním novinářem nestal ze dne na den jen proto, že nevěděl, co jiného by měl dělat. Všichni sportovní novináři o sportu píší, protože k němu měli odmala blízko a obdivovali buď konkrétní sportovce nebo fandili týmům ve městech, kde vyrůstali. To je přece normální, ne? Tak jako já začínal v Třinci, protože jsem mu fandil, tak jiní začínali a fandili Spartě, Pardubicím nebo Plzni. Pokud nejste šílenec, ale umíte být profesionál a zůstat nad věcí, na tvorbě to nikdo nepozná.
Je pravděpodobné, že náš rozhovor budou číst hlavně studenti žurnalistiky, měl byste pro ně stručně pár slov?
Novinařina je skvělá a zajímavá práce. Díky ní jste blíže dění, které vás zajímá a máte možnost potkat známé nebo hodně inspirativní lidi. Je potřeba ale pamatovat na to, že žádná vysoká škola na světě člověka být novinářem nenaučí. Kdo chce tuhle práci jednou opravdu dělat, musí začít hned. Tlačte se proto na stáže, do redakcí regionálních novin a pište. Kdo si myslí, že bez toho vystuduje žurnalistiku a pak se o něj budou v pětadvaceti redakce prát, se může ve výsledku hodně divit. Takhle to nefunguje, konkurence je veliká.